- 12.11.2026
Představme si mechanizovanou jednotku, která se připravuje k útoku proti technologicky vyspělému protivníkovi. Ten měl dostatek času připravit obranu, zaminovat klíčové přístupy, rozmístit protitankové prostředky a připravit systém paleb. Nad prostorem operují bezpilotní prostředky, elektromagnetické spektrum je předmětem nepřetržitého boje a každá rádiová emise, tepelná stopa nebo neopatrný pohyb mohou přispět k odhalení jednotky. Mezi zjištěním cíle a jeho napadením přitom mohou uplynout pouze minuty.
To ale platí pro obě strany.
Mechanizovaná četa se přibližuje k terénní hraně. Její velitel potřebuje vědět, co je za ní. Ještě nedávno měl jen omezené možnosti. Mohl pokračovat v pohybu a přijmout riziko kontaktu, sesednout a vyslat vojáky, nebo požádat o podporu jiný prvek sestavy. Dnes může být jednou z jeho možností vyslat dopředu bezpilotní prostředek a překonat tak horizont vlastních senzorů, aniž by bezprostředně vystavil nebezpečí osádku bojového vozidla nebo sesednuté vojáky.
Samotný obraz z kamery však představuje pouze začátek.
Skutečná změna přichází ve chvíli, kdy lze získanou informaci propojit s dalšími senzory, předat ji prostřednictvím systému velení a řízení, rychle na jejím základě rozhodnout a využít nejvhodnější dostupný prostředek k vytvoření požadovaného účinku. Tím nemusí být jen palba. Může jím být také manévr, elektronické působení, klamání, zadýmování nebo rozhodnutí kontaktu se protivníkem se naopak vyhnout.
Právě zde leží skutečný potenciál bezpilotních technologií pro mechanizované vojsko.
Nejde totiž primárně o drony. Jde o schopnost propojit člověka, senzory, data a efektory do jednoho funkčního systému.
Bezpilotní systémy mechanizované vojsko nenahrazují
Zkušenosti současných konfliktů významně zvýšily pozornost věnovanou bezpilotním prostředkům. S tím se však objevuje také tendence stavět proti sobě tradiční těžké platformy a nové, relativně levné technologie. Tank proti dronu. Bojové vozidlo pěchoty proti vyčkávací munici. Člověk proti autonomnímu systému.
Takto položená otázka může být zavádějící.
Mechanizované vojsko nadále přináší kombinaci chráněné mobility, palebné síly, schopnosti manévru a především schopnosti fyzicky ovládnout prostor. Bezpilotní systémy tyto vlastnosti samy o sobě nenahrazují. Mohou však výrazně změnit podmínky, za kterých jsou využívány.
Správnější otázkou proto není, zda bezpilotní technologie nahradí mechanizované jednotky, ale jak mohou zvýšit jejich bojovou hodnotu a současně jejich šance na přežití.
Pod pojmem UxS, tedy Uncrewed Systems, přitom nelze vnímat pouze létající prostředky. Vedle UAS vstupují do pozemního boje také pozemní bezosádkové platformy a další technologie s různou mírou autonomie. Mohou nést průzkumné senzory, retranslační zařízení, prostředky podpory elektronického boje, zásoby nebo efektory. V některých případech mohou plnit úkoly, při nichž jsme dosud museli vystavovat riziku člověka.
UxS proto představují širokou technologickou rodinu. Jejich skutečná hodnota ale neleží v samotných platformách.
Jejich hodnotu určuje efekt, který dokážou vytvořit ve prospěch bojující jednotky.
Za horizont vlastních senzorů
Jedním z největších přínosů bezpilotních systémů je schopnost rozšířit prostor, který může velitel pozorovat.
Velitel bojového vozidla má vynikající senzory, ale stále ho omezuje terén, vegetace, zástavba nebo meteorologické podmínky. Malý létající prostředek může během krátké doby překonat terénní překážku a poskytnout informaci o prostoru, který by jinak zůstal skrytý. Jiný systém může pracovat dále před sestavou jednotky, další může nést specializovaný senzor.
Vzniká tak možnost vytvořit vrstvenou senzorovou síť, v níž se vzájemně doplňují senzory vozidel, sesednutých vojáků, bezpilotních prostředků, nadřízeného stupně i dalších prvků sestavy.
Větší množství senzorů však automaticky neznamená kvalitnější rozhodování.
Pokud velitel místo jednoho nejasného obrazu dostane šest různých video streamů, nepomohli jsme mu. Pouze jsme jeho problém přenesli z nedostatku informací k jejich nadbytku.
Budoucnost proto neleží jen ve schopnosti vyslat do vzduchu nebo do terénu více platforem. Stejně důležitá je schopnost jejich data zpracovat, filtrovat, spojovat a dostat správnou informaci ke správnému člověku ve správný čas.
Právě zde se bezpilotní systémy začínají propojovat s digitalizací bojiště, automatizací a umělou inteligencí.
Úkolem technologie nemá být nahradit velitele. Má mu umožnit rychleji chápat situaci a vytvářet lepší podmínky pro rozhodnutí.
Od senzoru k efektoru
Vidět protivníka jako první představuje výhodu. Samo o sobě však bitvu nevyhraje.
Skutečnou bojovou hodnotu získává informace až tehdy, když ji lze přeměnit v relevantní rozhodnutí a následný účinek.
Právě proto je pro rozvoj UxS daleko důležitější logika senzor–C2–efektor než samotná platforma.
Efektorem přitom nemusí být bezpilotní prostředek. Cíl objevený malým UAS může být relevantní pro bojové vozidlo pěchoty, tank, dělostřelectvo nebo jinou dostupnou schopnost. Stejně tak může informace vést k jinému rozhodnutí: změnit osu postupu, skrýt pohyb vlastní jednotky, využít elektronického působení nebo vytvořit podmínky pro další manévr.
Vzniká tak prostředí, kde nemusí být senzor a efektor součástí jedné platformy ani jedné organizační struktury.
To je důležité také z pohledu NATO.
Český senzor nemusí vytvářet pouze český efekt. Informace získaná českou jednotkou může mít význam pro nadřízený nebo alianční prvek. A stejně musí být česká mechanizovaná jednotka schopna využít relevantní informace získané jinými prvky společné sestavy.
Interoperabilita tak přestává být jen technickým požadavkem. Stává se podmínkou bojové efektivity.
Nejrychlejší nemusí být ten, kdo se pohybuje nejrychleji
Bezpilotní prostředky zvýšily transparentnost bojiště a společně s pokročilými senzory, digitálním C2 a přesnými efektory vytvářejí stále kratší cestu od zjištění cíle k jeho napadení.
Mezi nejdůležitější parametry mechanizované jednotky proto postupně přibývá další: rychlost rozhodovacího cyklu.
Jednotka nemusí mít vždy delší dosah nebo ničivější zbraň. Velkou výhodu může získat tím, že dokáže rychleji zpracovat situaci, učinit rozhodnutí a soustředit vhodný účinek.
Technologie v tomto procesu nabízí mimořádný potenciál. Strojové zpracování obrazu, kombinování informací z více senzorů, automatická prioritizace velkého množství vstupů nebo distribuce dat mohou snížit zatížení člověka.
Člověk však musí zůstat ústředním prvkem systému.
Podstatou Manned-Unmanned Teaming není odstranit vojáka z rozhodovacího procesu. Je jí využití stroje tam, kde dokáže zvýšit dosah člověka, omezit jeho expozici nebo zpracovat více informací, a ponechat člověku úkol, ve kterém zůstává nenahraditelný: porozumět situaci a rozhodnout v jejím kontextu.
Technologie bude fungovat jen tak dobře, jak dobře dokáže bojovat v rušeném prostředí
Existuje nebezpečí, že schopnosti bezpilotních systémů budeme hodnotit podle jejich fungování v ideálních podmínkách. Skutečný protivník nám ale takový komfort neposkytne.
Pokud se UxS stanou kritickou součástí naší bojové sestavy, protivník nebude působit pouze proti samotným platformám. Bude hledat jejich operátory a pozemní stanice, napadat jejich spojení, navigaci, přenos dat a další části infrastruktury.
Boj bezpilotních systémů je proto současně bojem v elektromagnetickém spektru.
Mechanizované jednotky musejí počítat s rušením, přerušením spojení, degradací navigace i se situací, kdy nebude možné přenášet požadovaný objem dat.
Odolnost tak nemůže být vlastností až následující generace prostředků. Musí se postupně stát jedním ze základních požadavků na celou schopnost.
S tím úzce souvisí i opačná strana problému. Stejné technologie, které poskytujeme našim jednotkám, bude používat protivník.
Vlastní UxS proto nelze rozvíjet odděleně od Counter-UxS.
Jde opět o souboj senzorů, informačních sítí, rozhodování a efektorů. Mechanizovaná jednotka musí nejen využívat bezpilotní systémy, ale také dokázat přežít v prostoru, kde jsou bezpilotní systémy protivníka každodenní součástí boje.
Maskování, klamání, rozptýlení, elektromagnetická disciplína nebo rychlá změna postavení tím neztrácejí význam. Právě naopak.
Moderní technologie vracejí některým starým taktickým principům novou naléhavost.
Moravian Lance 2026: technologie musí do pole
Právě zde získává mimořádný význam vojskové experimentování.
Moravian Lance 2026 lze vnímat především jako příležitost dostat technologie z prezentací a laboratoří do prostředí mechanizované jednotky a hledat odpověď na podstatně složitější otázku než pouze „funguje tento dron?“.
Měli bychom se ptát, zda technologie skutečně pomáhá vojákovi splnit bojový úkol.
Dokáže senzor získat potřebnou informaci? Dostane se tato informace tam, kam potřebujeme? Je pro velitele srozumitelná? Dokážeme ji propojit s vhodným efektorem? Zkrátil systém dobu potřebnou k rozhodnutí? Funguje v pohybu? Co se stane při rušení? Jak náročná je obsluha, oprava a doplnění systému? A dokáže jednotka pokračovat v činnosti, když o část prostředků přijde?
Takové otázky jsou podstatně důležitější než maximální dolet konkrétní platformy.
Moravian Lance 2026 tak může ukázat jiný model zavádění technologií. Model, ve kterém se na jednom místě potkává uživatel, výzkum a průmysl a ve kterém se úspěch neměří počtem prezentovaných technologií, ale poznáním získaným jejich skutečným použitím.
Ne každý experiment přitom musí skončit úspěšně.
Pokud technologie selže během experimentu, zjistili jsme něco důležitého. Pokud selže až v boji, zjistili jsme to pozdě.
Voják, Univerzita obrany a průmysl
Tempo technologického vývoje zároveň ukazuje na potřebu změnit způsob spolupráce mezi armádou, akademickým prostředím a obranným průmyslem.
Bojová jednotka musí být především schopna přesně pojmenovat svůj problém. Neměla by průmyslu nebo výzkumníkům vždy předepisovat konkrétní technické řešení. Měla by dokázat říci: potřebujeme vidět za tuto překážku, potřebujeme zkrátit tuto část rozhodovacího procesu, potřebujeme snížit riziko pro vojáka nebo potřebujeme tuto informaci dostat k veliteli rychleji.
Univerzita obrany může sehrát významnou úlohu mezi operačním problémem a technologickým řešením. Výzkum autonomie, algoritmů, komunikace, navigace, senzorů, C2, elektronického boje, modelování a lidského faktoru může pomáhat nejen vyvíjet technologie, ale také objektivně hodnotit jejich skutečný přínos.
Český obranný průmysl zase dokáže přinášet rychlost vývoje, prototypování a modifikací.
Ideálním výsledkem není vztah, kdy armáda jednou definuje požadavek a o několik let později převezme hotový produkt.
Potřebujeme podstatně rychlejší smyčku:
voják definuje problém, věda pomůže nalézt a ověřit cestu, průmysl vytvoří řešení a voják jej znovu prověří v poli.
A celý cyklus se opakuje.
Právě schopnost rychle se učit může být ve světě překotného technologického vývoje důležitější než snaha vlastnit v jednom okamžiku „nejmodernější“ prostředek.
Dron není schopnost
Tady se dostáváme k možná největšímu institucionálnímu riziku.
Můžeme nakoupit velmi kvalitní bezpilotní prostředky, rozdělit je jednotkám a konstatovat, že jsme vybudovali novou schopnost.
Nevybudovali.
Platforma je pouze jednou její součástí.
Skutečná změna musí proběhnout napříč celým DOTMLPF-I. Nová technologie musí najít své místo v doktríně. Musíme určit, na jakém organizačním stupni má být která schopnost umístěna. Vojáci s ní musí pravidelně cvičit. Potřebujeme vytvořit systém přípravy operátorů, techniků, velitelů a štábů. Musíme řešit infrastrukturu, simulaci, opravy, napájení, náhradní díly, software, správu dat i interoperabilitu.
A především musíme technologii vložit do taktiky.
UxS nemají být něco, co jednotka „přidá“ ke scénáři jednou za čas. Pokud jsou skutečnou součástí schopností mechanizovaného vojska, musejí být přirozeně zahrnuty do přípravy a vedení útoku, obrany, průzkumu, přesunu, ochrany i podpory boje.
Stejně přirozená musí být přítomnost UxS protivníka.
Voják se musí učit nejen létat. Musí se učit bojovat pod drony.
Logistika pro prostředky, které budeme ztrácet
Bezpilotní technologie přinášejí ještě jednu významnou změnu v našem myšlení.
U některých kategorií UxS musíme přijmout, že jejich ztráty budou přirozenou součástí boje. Prostředky mohou být sestřeleny, rušeny, poškozeny při přistání nebo jednoduše spotřebovány při splnění úkolu.
To zásadně mění pohled na logistiku.
Bojová schopnost jednotky se nebude odvíjet pouze od toho, kolik bezpilotních systémů obdržela při zavedení do výzbroje, ale také od toho, jak rychle je dokáže doplnit, opravovat, modernizovat a přizpůsobovat měnícím se podmínkám.
Baterie, náhradní díly, servis, aktualizace softwaru a zásoby spotřebních prostředků nejsou druhořadým technickým problémem. Jsou součástí bojové připravenosti.
Technologický cyklus je navíc u části UxS výrazně rychlejší než životní cyklus bojového vozidla. Akviziční a logistický systém proto bude muset umět pracovat současně ve dvou rychlostech: desetiletích u hlavních bojových platforem a podstatně kratších inovačních cyklech u některých digitálních a bezpilotních technologií.
Ends, Ways, Means: nejde o to mít více dronů
Pokud celý problém převedeme do logiky Ends–Ways–Means, požadovaný konečný stav je překvapivě jednoduchý.
Naším cílem není mechanizovaný prapor s určitým počtem dronů.
Cílem je mechanizovaná jednotka schopná rychleji získat informaci, rychleji jí porozumět, učinit kvalitnější rozhodnutí, vytvořit požadovaný účinek a přitom maximálně chránit vlastní bojovou sílu.
To jsou naše Ends.
Cestou, tedy Ways, je integrace UxS do kombinovaného boje, propojování senzorů a efektorů, digitální velení a řízení, Manned-Unmanned Teaming, schopnost čelit UxS protivníka, realistický výcvik, experimentování a neustálé přizpůsobování taktiky.
A Means netvoří jen drony.
Jsou jimi lidé, pozemní i vzdušné bezosádkové platformy, jejich senzory, efektory, datové sítě, C2, elektronický boj, logistika, infrastruktura, výcvik, doktrína a v neposlední řadě fungující propojení AČR, Univerzity obrany, výzkumu a českého obranného průmyslu.
Teprve jejich spojením vzniká skutečná schopnost.
Mechanizované vojsko budoucnosti
Bezpilotní systémy nejsou cílem transformace mechanizovaného vojska. Jsou jedním z prostředků, které mohou umožnit jeho další rozvoj.
Tank zůstává tankem, bojové vozidlo pěchoty zůstává bojovým vozidlem a pěšák bude i nadále tím, kdo nakonec musí vstoupit do prostoru, ovládnout jej a být připraven v něm bojovat.
Mění se však množství informací, které může mít k dispozici.
Mění se vzdálenost, na kterou může vidět.
Mění se prostředky, prostřednictvím kterých může působit.
A dramaticky se mění rychlost, s jakou se informace může proměnit v účinek.
Právě zde leží význam UxS pro mechanizované jednotky AČR.
Neměly by být samostatným světem specialistů na bezpilotní prostředky, který existuje vedle hlavního boje. Stejně jako palebná podpora, ženijní zabezpečení, protivzdušná obrana, elektronický boj nebo logistika představují jednu ze schopností, jejichž společným účelem je umožnit mechanizované jednotce splnit úkol.
Moravian Lance 2026 může být důležitým krokem na této cestě. Ne jako přehlídka dronů, ale jako prostor, kde proti sobě postavíme technologie a realitu, senzor a efektor, UxS a C-UxS, spojení a rušení, nové možnosti a zavedenou taktiku. A kde armáda, věda a průmysl mohou společně hledat nikoli nejzajímavější technologii, ale nejlepší řešení skutečného problému vojáka na bojišti.
Budoucnost mechanizovaného vojska proto nestojí na volbě mezi člověkem a strojem, mezi bojovým vozidlem a dronem nebo mezi tradiční taktikou a technologiemi.
Stojí na schopnosti všechny tyto prvky správně propojit.
Mechanizovaná jednotka budoucnosti nebude silná proto, že bude mít nejvíce bezpilotních prostředků. Bude silná tehdy, když dokáže spojit člověka, platformu, senzory, data a efektory v jeden celek a rychleji než protivník proměnit informaci v rozhodující účinek.
Takovou schopnost musíme začít vytvářet už dnes.
Autor: tým sedmdesátjedničky
